Vzpomínky z cest

Slavný americký filozof Ralph Waldo Emerson řekl: „Jde o cestu, nikoli o cíl.“ On sice mluvil o životě jako takovém, ale lze to aplikovat jednoduše i na cestování. Můžeme mít jasně daný cíl cesty, ale nakonec jsou to vzpomínky, které si utvoříme na cestě za daným cílem, které s námi zůstanou navždy. Občas se zážitky, které si zpočátku ani neumíme představit, stanou tou hlavní přidanou hodnotou celého výletu a předčí veškerá naše očekávání.

Někdy to můžou na první pohled být i negativní zkušenosti, určité narušení celkové atmosféry a itineráře. Pro perfekcionistu jako jsem já je jednou z největších výzev to, že ať se člověk snaží sebe víc dopředu připravit na všechny eventuality, tak ho vždy něco překvapí a do jisté míry přetnou stanovený plán. V takovou chvíli je právě důležité vzpomenout si na výše uvedený citát. Nepoddat se bezmoci, přizpůsobit se novým okolnostem a v rámci možností si snažit užít společnou cestu, i když je po nějaký čas cíl nejasný.

Ze svých cest s „neoficiálními klienty,“ z dob, kdy jsem ještě neměla štempl cestovní kanceláře, jsem vybrala dva takové reprezentativní zážitky.

Hrad Himeji zapsaný na seznam UNESCO od roku 1993, vyfoceno v červenci 2023

Cyklovýlet z Honshū na Shikoku

S Danou to byl můj již druhý výlet po Japonsku. Ten první, i když předčasně přerušen kovidovou pandemii, zahrnoval většinu tradičních turistických míst. Podruhé už jsem byla požádána o vytvoření méně obvyklého itineráře. Mimo jiné jsme se rozhodly pro dvoudenní cyklovýlet po Shimanami kaidō しまなみ海道, cestě spojující hlavní ostrov Honshū 本州a ostrov Shikoku四国.

Jedná se o sérii sedmi visutých mostů přes šest ostrovů ve Vnitřním moři, které spojují města Onomichi 尾道a Imabari今治. Je to nějakých 70 kilometrů, ale ani pro jednu nebylo kolo zrovna častý dopravní prostředek, a tak jsme zvolily variantu přespání asi v půli cesty, na ostrově Ōmishima大三島.

Prolustrovala jsem internet a našla několik variant ubytování, od luxusnějších hotelů až po přespání u místních. Jsem moc ráda, že jsme si nakonec vybraly nocování u postaršího páru zemědělců v jejich tradičním domově. Čekaly jsme dechberoucí panoramata, ale dostalo se nám toho mnohem víc.

„Japonsko nabízí nepřeberné množství možností, a přitom jen zorientovat se na webovkách trvá hodiny.“

Dana

Vyrazily jsme časně ráno z hlavního města, protože jsem naplánovala menší zastávku v Himeji 姫路na prohlídku největšího hradu v Japonsku, který je od roku 1993 zapsaný na seznamu památek UNESCO. V Himeji zastavuje vysokorychlostní vlak shinkansen 新幹線 a je po cestě do prefektury Hiroshima 広島, kde se rybářská vesnice Onomichi nachází. Tam jsme dorazily zhruba po jedné odpoledne, tedy přesně podle plánu. Původně jsme si chtěly půjčit elektrokola, přece jenom pointa výletu nebyla sportovní aktivita, ale ty se daly vrátit pouze na výdejním místě, kam jsem se již neměly v plánu vrátit.

Nechaly jsme si poradit (rozhodnutí, i když logické, se nám později vymstilo) a půjčily si kola s vysokými řídítky, na kterých u nás jezdívaly babičky anebo je člověk mohl vidět ve starých amerických filmech. Argument pána, co nám je půjčoval byl, že jsou pohodlnější a nebudou nás tolik bolet záda. To, že mají jenom tři převody a na každý most vede asi kilometrová serpentýna do kopce, už nám jaksi zapomněl zmínit.

Naše lážoplážo scénická projížďka se střídala s relativně velkou a vysilující makačkou, za kterou jsme ale záhy byly odměněny uchvacujícími výhledy z výšky visutých mostů. K překvapení naší hostitelky jsme se k ubytování doplazily až krátce po sedmé hodině večer. Chudák paní si myslela, že už ani nedorazíme, ale byl začátek července, takže jízdy po tmě jsme se nebály. Neměly jsme důvod spěchat.

Po počátečních rozpacích z večerního příjezdu jsme ale byly vřele přivítány a provedeny po celém domě. Paní si s námi ještě dlouho povídala. Respektive jenom se mnou. Chudák Dana nerozuměla ani slovu, a tak jsem se aspoň v ojedinělých pauzách snažila ji toho co nejvíce přetlumočit. Dozvěděly jsme se, že nabízet ubytování cyklistům byl nápad syna. Byli moc rádi za naši společnost i proto, že jsme úplně první cizinci, kteří u nich přenocují, jak nám později prozradili.

To nás hned zahřálo u srdíčka, ale hlavně jsme se těšily z moc příjemné domácí atmosféry, kterou ještě podpořila společná snídaně následující den ráno. To jsme se už seznámily i s manželem a pokračovaly v rozjetém rozhovoru z předchozího dne. Vyvolávalo to v nás podobné pocity, jako bychom byly u babičky na návštěvě. Nebylo nakonec vůbec snadné se zvednout a odejít. Tak dobře nám tam bylo. Vyjížděly jsme tak sice o hodinu později, než jsme měly v plánu, ale za to s pěkným zážitkem a plným bříškem.

„Stoprocentně vím, že bez Nicole bych tohle nikdy nezažila. Jako bych díky ní mohla s postarším japonským párem sdílet kus svého srdce i domova.“

Dana

Fotka s paní, která nás ubytovala u sebe doma na ostrově Ōmishima大三島, červenec 2023.

Poté, co nás doprovodil až pod serpentýnu dalšího visutého mostu (předposlední, konečně!), jsme byly zase na chvíli ponechány vlastnímu osudu. Finální ostrov jsme projely bez problému a s Imabari v dáli se nám i do kopce šlapalo lehce.

Poslední visutý most Kurushima-Kaikyo 来島海峡není jenom nejdelší, ale je také zajímavý tím, že je uprostřed výtah, kterým člověk může sjet na mini ostrůvek Umashima馬島. Ze zvědavosti jsme se u výtahu zastavily a přirozeně jsme zvažovaly, že bychom si malý ostrůvek projely. V tu chvíli se opět, jako mávnutím kouzelného proutku, objevil další postarší pán.

Po zjištění, že se mnou může mluvit japonsky, se nabídl, že nám ukáže skrytou zátoku, o které ví jenom místní. Když jsme tam dorazili, vyskytl se nám čarovný pohled na nádhernou zátoku a zase jsme se dozvěděly něco víc o lokálních zajímavostech. Bylo to dokonalé zakončení našeho cyklovýletu, který mnohonásobně předčil naše očekávání, i když ne vše bylo zrovna ideální. Po naší zkušenosti si Dana možná pár let zase na kolo nesedne.

Nečekaná zastávka ve městě Nagoya

Druhý zážitek je trochu jiného charakteru. Robert byl v Japonsku poprvé. Měl velmi omezený čas vyhrazený pro objevování krás této daleké země a mohl se v práci uvolnit pouze v červnu, kdy v Japonsku bývá období dešťů. V poslední době s globálním oteplováním to ale není až tak směrodatné, tak jsme se na předpověď počasí tolik neohlíželi. A počasí nám nakonec opravdu přálo.

Bylo slunečno až na ten jeden den, co jsme navštívili bývalé hlavního města, Kyoto 京都. Nepřetržitě pršelo už od rána, ale my jsme si tím nenechali pokazit náladu. Pro efektivní a pohodlnější pohyb mezi památkami jsme kombinovali jízdu vlakem a taxíky.

Stihli jsme vše, co jsme měli v plánu, a i přes nepřízeň osudu z výletu vznikly krásné fotky. Spokojeně jsme se tedy doopravili na hlavní vlakové nádraží, kde na nás čekalo nemilé překvapení. Kvůli tajfunu a s ním spojeným slejvákem mezi metropolí a císařským hlavním městem přestaly jezdit shinkanseny.

Nezbývalo než ve městě přespat a počkat, až se provoz obnoví. Koupili jsme si jízdenky na první ranní spoj. Objednala jsem hotel blízko nádraží a zarezervovala stůl ve známé franšíze japonského BBQ.

„Z této na první pohled nepříjemné situace se nakonec stal jeden z mých oblíbených večerů, na který rád vzpomínám.“

Robert

Fotka ze slavné šintó svatyně Fushimi Inari Taisha 伏見稲荷大社, Kyoto červen 2023.

Další den ráno jsme radši s předstihem dorazili na nádraží, kde nám ovšem oznámili, že vlaky stále nejezdí. Přes noc ale stihli opravit koleje vedoucí do města Nagoya 名古屋 a prý bude vypraven jeden vlak každou hodinu. A tak jsme se rozhodli chopit příležitost za pačesy. Bez dlouhého váhání jsme vyměnili naše jízdenky za místenky na odpolední spoj Nagoya-Tokyo a vypravili jsme se do města, které rozhodně nebylo na programu.

Ve vlaku jsem si udělala rychlou rešerši o tom, co bychom všechno měli vidět, a také kde se nejlíp najíme. Díky tomuto štěstí v neštěstí jsme ne jenom viděli nádherný hrad a skoro dva tisíce let starou šintó svatyni Atsuta 熱田神宮, ale hlavně jsme ochutnali úhoře unagi na nagojský způsob (známý jako hitsumabushi) v proslulé restauraci Horaiken.

Zpáteční cesta se nakonec neobešla bez organizačných přešlapů na straně japonských drah, ale po lehce asertivnějším (či možná zoufalejším) apelu na jednoho ze zástupců jsme byli správně nasměrováni na perón a s přehledem jsme tak stihli i naši rezervaci na večeři japonského hotpotu shabushabu a sukiyaki. Veškerým komplikacím navzdory se nám podařilo vidět víc, než vůbec bylo v plánu, a zažit Japonsko v celé své autentičnosti.

Úhoř unagi na nagojský způsob známý jako hitsumabushi ve proslulé restauraci Horaiken, Nagoya červen 2023.

„Neumím si ani představit být v takovém chaosu bez Nicole. Zachovala klidnou hlavu a pohotově zajistila náhradní plán. Přesně v takových chvílích je mít průvodce k nezaplacení.“

Robert

Chaos na nádraží ve městě Nagoya, červen 2023.