Proč zrovna Kyoto?

Asi každému, kdo se kdy rozhodl cestovat do Japonska, bylo řečeno, že je naprosto nezbytné navštívit bývalé hlavní město Kyoto 京都. Ale proč tomu tak je? Proč ne třeba Ise 伊勢? Najdeme tam přece šintó svatyni zasvěcenou božskému předku císařské rodiny, bohyni slunce Amaterasu Ōmikami 天照大御神.

Co může nabídnout toto císařské město tak fantastického, že se stalo jednou z nejnavštěvovanějších turistických destinací? Faktorů bude určitě víc, ale vybrala jsem dva nejdůležitější, které jsou do jisté míry vzájemně propojené.

Kyoto jako skanzen japonské historie

Ne každé historické hlavní město může sloužit jako okénko do minulosti národa. Ač se to neříká zrovna snadno, tak do velké míry za to, že Kyoto má v podstatě stejné rozložení jako při svém založení v 8. století, můžeme vděčit Americe. Během druhé světové války ho totiž Američané vůbec nebombardovali a tím v uvozovkách pomohli zachovat jeho historický ráz. Tokyo 東京 takové štěstí bohužel nemělo a velké množství předválečné architektury bylo zničeno.

Samotné město může být vnímáno jako kus důležité historie. Bylo totiž založeno císařem Kanmu 桓武天皇v období, kdy středobodem vesmíru byla Čína. Stejně jako starověká čínská města Chang’An anebo Luoyang je i Kyoto postaveno podle striktních principů feng-shui, což je druh geomantie, který využívá energetických sil k harmonizaci jedince či místa.

Dle této čínské filozofie špatná energie vždy přichází ze severu, kde jsou v tomto případě vysoké hory. Tím pádem je Kyoto dobře chráněné. Naopak dobrá energie proudí z jihu, kde se město otvírá planinám. Někdo by tedy mohl tvrdit, že Kyoto přečkalo válku téměř bez újmy hlavně kvůli příznivé lokalitě. Další specifikum jsou ulice tvořící šachovnici s tím, že císařský palác měl prominentní postavení v samotném středu.

Model starověkého Heian-kyō 平安京 (původní název města Kyoto). Je zde krásně vidět šachovnicové rozložení ulic. K vidění v Kyoto City Lifelong Learning Center.

Historicky ale i symbolicky je město spojeno právě s císařskou rodinou a její vládou. Císařská rodina původně pochází od řeky Yamato. Z oblasti Kinai rozkládající se na jih od bývalého hlavního města. Díky obchodu s korejským poloostrovem se mohla rodina pyšnit silnou armádou, s kterou do roku 500 našeho letopočtu ovládli velkou část Japonska. Svůj nárok na trůn upevnili v kronice Nihon Shoki 日本書紀 (720 našeho letopočtu), kde nechali vypsat celou svou linii až po bájného prvního císaře Jinmu 神武天皇, který prý usedl na trůn 11. února 660 před naším letopočtem. Dnes je to státní svátek založení Japonska.

Mytologicky to pak podpořily báje a pověsti sepsané v Kojiki 古事記 (712 n.l.), kde je zmiňovaný Jinmu popsaný jako přímý potomek bohyně slunce a stvořitele Japonska, Amaterasu Ōmikami. Vybudování velkolepého hlavního města na úrovni těch nacházejících se v Číně byl důkaz velikosti japonského císařství a představuje jedno z posledních období, kdy politickou moc držel pevně v rukou císař.

Přesun císařského dvora do Heian-kyō 平安京 (původní název města Kyoto) v roce 794 n.l. odstartoval vzestup klanu Fujiwara藤原, který ať už skrz pozici regenta či nevídaného politického vlivu, de facto vládl až do 12. století.

Pokus několika císařů a abdikovaných císařů opět se chopit moci končí neúspěchem a po válce dvou velkých válečných klanů vítězný Minamoto no Yoritomo 源頼朝 zakládá v roce 1192 n.l. první šogunát (japonsky bakufu 幕府). Původně se jednalo o provizorní vojenský stanový tábor, kde držitel titulu Seiitaishōgun 征夷大将軍 (dnes se běžně zkracuje na šógun), propůjčovaný vždy tomu nejsilnějšímu vojevůdci, plánoval kampaně proti barbarům na severu.

Šógun byl možná vojensky nejsilnější, ale neměl božské předky, a tedy ani nárok na trůn. Nezbývalo než se spokojit s duálním systémem, kdy vládl de facto šógun, ale císař dál existoval a jel si vlastní linku zavřený v císařském paláci v hlavním městě Kyoto. Tento první šogunát měl centrum ve městě Kamakura鎌倉 nacházejícím se kousek od města Tokyo, ale převrat klanu Ashikaga 足利 přesunul pole působnosti šóguna do stejného města jako císaře.

To samozřejmě zanechalo na městě stopy. Skvělým příkladem je Zlatý pavilon Kinkaku 金閣 patřící do zen budhistického chrámového komplexu Rokuon-ji 鹿苑寺, zapsaný na seznamu UNESCO, který nechal postavit šógun Ashikaga Yoshimitsu 足利義満. Takto Kyoto propojuje historii císařské rodiny a historii vlády šógunů.

Zlatý pavilon Kinkaku 金閣 patřící do zen budhistického chrámového komplexu Rokuon-ji 鹿苑寺, zapsaný na seznamu UNESCO. Foceno za tajfunu v červnu 2023.

Kyoto jako centrum tradiční kultury a umění

Od založení posledního šogunátu Tokugawa 徳川幕府 v roce 1604 a přesunu politické moci do města Edo 江戸 (dnešní město Tokyo), se Kyoto do historického dění více méně nezapojuje. Nicméně císařský dvůr a s ním spojená vysoká kultura zůstává odbytištěm pro velkou škálu řemeslných produktů, kulturních aktivit a umělecké produkce. Nelze samozřejmě ani opomenout nespočet budhistických chrámů, které byli častými patrony nejen místních sochařů.

Zatímco občanskou válkou zocelení válečníci neměli pochopení pro extravagantní kimona, zlatem zdobené skvosty cechu hrnčířského či perletí vykládané lakované krabičky, Kyoto bylo plné aristokratů, kteří neměli nic jiného na práci, než obdivovat a sbírat umění. Volný čas trávili psaním poezie waka, posloucháním tradiční hudby nebo ve společnosti umělkyň geiko (spíše známé jako geisha) v čajovnách.

Čajová kultura si tak udržela velmi vysokou úroveň. Klienti Niké Veritas mají například možnost zažít autentický čajový obřad v čajovně patřící mamince mého kamaráda. Dále mohu také zprostředkovat exkurzi do ateliéru osmé generace výrobce tradičních terakotových panenek nebo dílen textilního průmyslu, který v této oblasti vzkvétá již od pátého století.

Nishijin brokád, který se vyrábí ve městě Kyoto.

Kintsugi metoda. která používá zlato k opravování keramiky, 16. století, Etnologické muzeum v Berlíně

Krom řemeslných dílen a muzeí zde najdeme samozřejmě i velké množství muzeí umění. Umělecké školy, tzv. ryūha 流派, přizpůsobovaly svou techniku i motivy podle estetických preferencí místních patronů, a tak se přirozeně značně lišilo od umění, které bylo vytvářeno ve městě Edo. Obecně bylo zdobenější, ale také jemnější. S velkým důrazem na detaily.

Mezi hlavní umělecké školy patřila Tosa 土佐派, jejíž studenti plnili funkci dvorních malířů zhruba od 14. století. Zásadně se držela technik pocházejících přímo z Japonska na rozdíl od jiných škol, které přebíraly techniky z Číny a později i ze západu. Často se tu malovala narativní vyobrazení z klasických literárních děl. Typické jsou pro ni motivy plovoucích mraků ze zlata.

Ilustrace ke knize Příběh prince Genji, nejspíš Tosa Matsuoki, pozdní 17. století, majetek Mary Griggs Burke

Příkladem umělecké školy z pozdějšího období je Maruyama-Shijō, která vznikla v 18. století. Jak sám Maruyama Ōkyo 円山応挙, tak i umělci ze Shijō 四条, kombinovali západní realismus a naturalismus s japonskou dekorativností a čínskými technikami. Jediný rozdíl byl ve výběru média, jelikož výtvarníci z Maruyama se věnovali i malbě tuží. Zatímco ti ze Shijō zůstali věrní japonským minerálním barvám. Častým motivem pak byla příroda, zejména ptáci a květiny.

Maruyama Ōkyo, Vrány, 1766, inkoust a zlato na papíře, paraván, Muzeum umění Kimbell.

Matsubara Keibun, Křepelka, 1830, minerální barvy na hedvábí, paraván, Muzeum umění v Birminghamu