Jak jsem se dostala k Japonsku

Každý má svůj osobitý příběh, jak si našel obor či práci, které se dnes věnuje. Někdy si nás ono osudové povolání najde dokonce i samo. To je do jisté míry i můj případ. Dnes je tomu možná už jinak, ale za mých náctiletých let se většina lidí ke studiu Japonska dostala skrze anime.

Pouhé nadšení do japonské animace ale nestačí na to, aby student na vysoké škole úspěšně absolvoval obor Japonština. Když jsem se na bakalářských promocích po čtyřech letech každodenní námahy pod striktním vedením naší učitelky Kashiwagi-sensei rozhlédla kolem sebe na nás přeživší, zůstala nás od prvního semestru zhruba polovina a z fanoušků anime nezůstal nikdo. Studium je totiž obsáhlé a pro jeho náročnost je důležité mít důvodů k pokračování mnohem víc.

Náhodné setkání, které vše odstartovalo

Můj osobní zájem o zemi vycházejícího slunce trochu nezvykle vzbudilo náhodné setkání s Japonkou jménem Mariko. Bylo mi tehdy zhruba čtrnáct let a byla jsem se svým nejlepším kamarádem na Floridě na letní jazykové škole. Už je to tak dávno, že si z pobytu vybavuji jen pár vzpomínek, ale právě hovory s Mariko jsou jednou z těch, které se mi vryly do paměti. Byla jsem novým světem, který pro mi postupně představovala, úplně fascinována. Nejsilněji si vybavuji, jak si s Mariko procházíme časopisy, které si s sebou na Floridu přivezla. A já hltám každé její slovo.

Kultura, kterou popisovala a na fotkách ukazovala, byla tak jiná a díky tomu neuvěřitelně zajímavá. Ale překvapivě jsem v ní nacházela i pocit familiárnosti. Něco z Japonska mi bylo okamžitě blízké, jako bych s ním byla už předtím propojená, aniž bych si to uvědomovala. A já věděla, že od té chvíle už nebude nic stejné. Že se o Japonsku musím dozvědět víc a ideálně se tam také podívat. Mariko a povídání s ní byl takový iniciační moment, který mě vyslal na mou dlouhou akademickou, ale také osobní cestu.

Když jsem se po prázdninách vrátila zpět do svého rodného města, Uherského Hradiště, byla jsem mnohem otevřenější nabídkám spolužáků podívat se s nimi na anime. Například takový Bleach, kultovní japonský komiks a od roku 2004 také animovaný seriál, byl další zlomový impuls, který jsem potřebovala.

Od té chvíle se středobodem mého zájmu stala japonština a vše ostatní sloužilo pouze jako nástroj, jak se o ní dozvědět víc.

Nešlo o samotné anime, ale uchvátil mě skrze něj především japonský jazyk jako takový. Od té chvíle se středobodem mého zájmu stala japonština a vše ostatní sloužilo pouze jako nástroj, jak se o ní dozvědět víc. Sledovala jsem postupně také hrané seriály, četla komiksy, poslouchala jsem tamní skupiny a s kamarády jsem se učila psát japonské abecedy hiragana a katakana.

První cesta do země vycházejícího slunce

Hlavně jsem se ale samozřejmě toužila do Japonska vydat a zažít tuto cizokrajnou kulturu na vlastní kůži. Již o rok později se mi toto přání splnilo a na dalekou cestu jsem se v patnácti vydala s mojí sestřenkou. Tak ráda bych se vrátila v čase a prožila to naše společné cestování znovu. Zpětně si uvědomuji, že jsem na spoustu bodů našeho nabytého programu nebyla ještě připravená, a nedokázala jsem je dostatečně ocenit. Rozhodně mě tato cesta ale utvrdila v přesvědčení, že se dál chci japonštině věnovat.

Jenže jako samouk jsem narazila na pomyslné hranice svých vlastních možností a už jsem se dál neposouvala, jak bych si přála. Bylo načase najít si pořádný kurz japonštiny a začít přemýšlet o své budoucnosti. Rozhodla jsem se jít na vysokou studovat do Velké Británie a mí rodiče mě v tom plně podpořili. Přes školní rok jsem dojížděla do Zlína na privátní doučování japonštiny. A v létě jsem se v Londýně dopoledne připravovala na jazykové zkoušky CAE a později IELTS. Do toho jsem vždy odpoledne mívala hodiny japonštiny.

Podala jsem si přihlášku asi na šest univerzit včetně Oxfordu, kam jsem byla sice pozvaná na pohovor, ale atmosféra tehdy mnou vybrané koleje na mě moc nezapůsobila. Zpětně jsem upřímně moc ráda, že jsem nebyla postavena do nepříjemné situace, kdy bych si musela vybírat mezi prestiží univerzity a vlastním komfortem. Byla jsem ale přijatá na tři jiné univerzity, z nichž jsem se rozhodla jít na SOAS (School of Oriental and African Studies) v Londýně. Ještě před přijetím jsem v této metropoli strávila několik letních prázdnin, a tak jsem věděla, do čeho jdu. Katedra japonštiny na SOAS patří mezi nejlepší na ostrovech. A tak jsem se po maturitě přestěhovala do Anglie.

Fotka s Mariko (vpravo) a její kamarádkou z první cesty do Japonska, červenec 2007

Intenzivní studium v Londýně a cesta ke korejštině

Studium jazyka ve Velké Británii je vedeno velmi prakticky a dbá se tu méně na teorii. Oproti našim vysokým školám se osnovy značně liší. Pokud si člověk nezvolí dvouobor s lingvistikou, tak ho žádná morfologie či syntax nečeká. Mé jazykové předměty byly gramatika, znaky, překlad, poslech a konverzace. Hned první týden jsme podstoupili rozřazovací testy a byli jsme rozdělení na úplné začátečníky a pokročilé začátečníky. Já jsem se se díky svým předchozím znalostem dostala do té druhé skupiny.

Když jsem si pak vybírala volitelné předměty, skoro automaticky jsem si přihlásila Úvod do korejské historie.

První semestr kvůli tomu pro mě ještě nebyl tak intenzivní jako pro začátečníky. Stejně jsme ale dostávali každý týden rozsáhlé testy, domácí úkoly a dvacet pět nových znaků na naučení. Ještě na gymnáziu jsem se tak nějak sama od sebe začala dívat také na korejské předělávky japonských seriálů. A to mě přivedlo k nové zájmu – ke korejskému jazyku. Když jsem si pak v Londýně vybírala volitelné předměty, skoro automaticky jsem si přihlásila úvod do korejské historie. Ještě, než skončil první semestr, jsem při pohledu na rozvrh spolužáků z dvouoboru japonština a korejština zjistila, že se shoduje s tím mým. A tak jsem se rozhodla přidat si korejštinu jako takovou.

Fotka v tradičním korejském oblečení hanbok (zde typ určený speciálně pro členky královské rodiny), v paláci Gyeongbokgung, říjen 2022

Rok plný poznávání uprostřed Tokia a magistr

Reálně jsem intenzitu dvouoboru pocítila až v druhém ročníku, kdy jsem měla dvacet hodin korejštiny a osmnáct hodin japonštiny týdně. Zároveň jsme se chystali na třetí ročník, který jsme měli celý strávit v Japonsku na námi zvolené univerzitě. Já jsem se rozhodla pro soukromou univerzitu Keio, která se nachází přímo v Tokiu. Obecně v Japonsku platí, že nejtěžší je se na univerzitu dostat, ale samotné studium už pak není tak náročné. Tokijská univerzita se s intenzitou té londýnské opravdu nedala srovnat.

Reálně jsem intenzitu dvouoboru pocítila až v druhém ročníku, kdy jsem měla dvacet hodin korejštiny a osmnáct hodin japonštiny týdně.

Měla jsem tak spoustu času se seznámit s novými a zajímavými lidmi a také prozkoumávat japonskou společnost. Jejich zvyky, kulturu, tradice i moderní způsob života, což jsou obrovské zkušenosti, z kterých čerpám doteď. Něco jiného je si o Japonsku číst a pak tam skutečně žít. Návrat do Anglie byl bolestivý a já jsem si to ještě, jak mám ve zvyku, zkomplikovala tím, že jsem si k povinné středně pokročilé korejštině zapsala jako volitelný předmět navíc pokročilou korejštinu. Mám ráda výzvy a můj perfekcionismus mi nedovolil smířit se s tím, že bych odpromovala s tak velkým rozdílem v úrovni mé japonštiny a korejštiny.

Tady si jistě mnozí z vás začnou říkat, ale co bakalářka? V Anglii dvouobory bakalářku nepíšou, a ani pro ty, kteří mají jen jeden obor, není povinná. I přes to všechno mi ale stále ten rok korejštiny chyběl, a tak jsem se rozhodla pokračovat a věnovat se korejským studiím na magisterské úrovni. Magisterské studium trvá pouze jeden rok a není ukončeno zkouškou (nebo zkouškami), tak jak tomu bylo u bakalářského studia, ale „pouze“ odevzdáním magisterské práce.

Fotka ze Zlatého pavilonu, budhistického chrámu ve městě Kyoto, listopad 2014

Nově probuzená fascinace dějinami asijského umění

Během mého studia v Tokiu jsem měla i předmět zaměřený na japonskou kunsthistorii, který na mě velmi zapůsobil a zasel zrníčko zvědavosti, kterou jsem dlouho nepocítila. Při výběru předmětů jsem se zaměřila na ty umělecké, a i téma samotné magisterské práce jsem zvolila v rámci kunsthistorie.

Něco jiného je si o Japonsku číst a pak tam skutečně žít, což dá člověku mnohem silnější vhled do jejich společnosti a kultury.

 Vybrala jsem si období, kdy byla Korea japonskou kolonii, a tím se všechny mé dosavadní zájmy protnuly. Čím víc jsem si o historii východního umění četla, tím víc jsem byla přesvědčená, že jsem pro sebe konečně našla tu správnou akademickou cestu. Rozhodla jsem se tedy změnit obor z korejských studii na historii umění a archeologie východní Asie. Změna samotného oboru nebyla problém, ale přišla jsem tak o nějaké kredity. Musela jsem si tak studium o rok prodloužit. Jako obvykle jsem se toho ale snažila využít nějak pozitivně pro své vzdělání a zapsala jsem si jako volitelný předmět čínštinu. Krom ní také úvod do historie Číny a semináře dějin čínského i japonského umění.

Počátkem druhého semestru jsem začala znovu přemýšlet nad svou budoucností. Co se všemi těmi nabytými znalostmi? Průběžně jsem si posílala přihlášky na stáže do aukčních domů a galerií, ale moc jsem nevěřila, že by mě taková práce naplňovala. Věděla jsem, že chci dělat něco, kde budu mít pocit smyslu a osobního naplnění. Ideálně z toho, že jsem někomu mohla něco předat. Zároveň jsem chtěla, aby to byla práce, kde se sama můžu dále učit, posouvat a vyvíjet.

Doktorát a postupné nalezení mých hlavních hodnot

Na jedné přednášce známého profesora Timona Screeche o umění v období Edo, jsem se přistihla až v jakémsi transu, tak mě jeho výklad vtáhl. Nadšeně jsem doma celou přednášku převyprávěla mamince, která si ji trpělivě poslechla. Nemá to se mnou vůbec lehké. Jeho přednes mě inspiroval. Chtěla jsem se stát někým, kdo dokáže v lidech vzbudit lačnost po vědomostech. Tim souhlasil, že bude můj hlavní vedoucí, a tak jsem se přihlásila na PhD v oboru historie umění a archeologie.

Věděla jsem, že chci dělat něco, kde budu mít pocit smyslu a osobního naplnění. Ideálně z toho, že jsem lidem mohla něco předat.

Nebudu vás nudit průběhem mého doktorandského studia, které zaznamenalo hned několik turbulentnějších období, k nímž by určitě patřilo to, jak Tim kvůli brexitu zanevřel na svou rodnou zemi a odstěhoval se za manželem do Japonska. A já jsem tak dostala nového hlavního vedoucího, který se věnoval indické architektuře. Nebo to, jak mě zastihl kovid při terénním výzkumu v Japonsku. Několik týdnů jsem se prohrabávala vzdáleně souvisejícími prameny v univerzitních knihovnách, protože relevantní archívy byly zavřené, a já jsem nakonec musela rychle přeobjednávat lety, abych se vůbec dostala včas zpět do Evropy.

Nejdůležitější však je, že jsem zdárně jako jediná z mého ročníku za čtyři roky od zahájení studia úspěšně obhájila disertační práci a byl mi udělen titul PhD. Ten jsem potřebovala, abych mohla učit na vysoké škole. Trh akademické práce je přesaturovaný a najít volnou pozici není vůbec snadné. V kontinentální Evropě musí mít PhD studenti odučené nějaké hodiny a tím pádem mají praxi, která jim k práci může pomoct, ale v Anglii tomu tak není. Mé šance vyniknout jako kandidát o pozici vyučujícího tím pádem značně klesly.

Měla jsem však štěstí, a v rámci jednoho záchvatu prokrastinace, kdy se mi nechtělo pracovat na nové kapitole disertace, jsem se přihlásila na postdoktorální stáž do Japonska, kam mě vybrali.  Dva týdny po obhajobě jsem tak začala načítat na nové období, které jsem měla během terénního výzkumu zpracovat. Ani ne za dva měsíce jsem se pak stěhovala znovu do Japonska. Průběžně jsem se hlásila na další stáže a lektorské pozice, ale začala jsem pociťovat symptomy vyhoření.

Hlavně jsem postupně začala přicházet o iluze, že by mi opravdu práce v akademii dala to, co hledám. Tvrdá realita je, že většina akademiků ani učit nechce, ale musí, a hodnocení jsou stejně převážně podle jejich výzkumné aktivity. Byla bych tedy nucena produkovat akademické články jak na běžícím pásu, hlásit se o granty pro katedru a přednášet o svém výzkumu na konferencích, zatímco podílení se na vzdělávání nové generace by bylo až sekundární.

Doktorandské promoce na SOAS, University of London, září 2023 (disertaci jsem obhájila v prosinci 2022, ale promoce jsou jednou ročně)

Jak jsem přišla s nápadem na Niké Veritas

Po půl roce jsem se vrátila domů a byla jsem svým způsobem trochu ztracená a tápala jsem, co dál. Věděla jsem, že si potřebuji odpočinout a vše si znovu promyslet. Najít způsob, jak uplatnit ze zahraničí nabyté vědomosti a dovednosti. Jednou jsem při návštěvě kadeřnického salonu vyprávěla o různých výletech, které jsem organizovala pro známé a známé známých, kteří se rozhodli navštívit Japonsko. Vždy jsem si s nimi zavolala, abych zjistila, co od návštěvy očekávají a podle toho jsem jim sestavila itineráře.

Líbila se mi představa, že bych mohla lidem, co o to mají zájem, zprostředkovat hlubší porozumění Japonska, jejich kultury a historie, ale potencionálně i celé východní Asie.

Postarala jsem se o rezervace a během jejich pobytu s nimi jako jejich průvodce cestovala a sdílela s nimi své skromné znalosti a zkušenosti. Můj kadeřník na to hned nadšeně řekl, že to zní skvěle. Že se do Japonska moc chce podívat. Navrhl, že by dal dohromady skupinu lidí, kterou bych po zemi provedla a zorganizovala jim celou cestu. Samozřejmě jsem souhlasila, ale nevěnovala jsem tomu tehdy ještě tak velkou pozornost.

Postupem času jsem se k tomu nápadu čím dál častěji v myšlenkách vracela. Líbila se mi představa, že bych mohla lidem, kteří o to mají zájem, zprostředkovat hlubší porozumění Japonska, jejich kultury a historie, ale potencionálně i celé východní Asie. Zároveň by mi to poskytlo příležitost uplatnit vše, co jsem se naučila ale také dále se vzdělávat a posouvat se nejenom po stránce akademické, ale i té lidské.

Nechala jsem tyto myšlenky přirozeně krystalizovat až jsem se nakonec v lednu tohoto roku rozhodla realizovat se v cestovním ruchu. Udělala jsem si národní průvodcovskou zkoušku, zažádala jsem o pojištění proti úpadku a následně o koncesi cestovní kanceláře. Zpětně se mi zdá, že mě celý můj příběh vedl až do tohoto bodu. Že se všechny roviny konečně protnuly a výsledkem je založení Cestovní kanceláře Niké Veritas.  

Fotka z ostrova Miyajima u města Hiroshima, v pozadí je známa brána torii patřící ke shinto svatyni Itsukushima, červenec 2023